„Bůh vyslal ducha svého Syna do našich srdcí“ (Galatským 4:6)

Jako letniční si uvědomujeme důležitost křtu v Duchu svatém. Víme, že bez Něj nelze žít plný křesťanský život. Máme mnohá svědectví o tom, jak Duch svatý působí. Uvědomujeme si nezastupitelnou úlohu charismat. Naplnění Duchem svatým chápeme jako zmocnění ke službě. Také zvěstování evangelia máme spojeno s potvrzujícími projevy Jeho moci. A pokud se tyto věci mezi námi příliš nedějí, vnímáme potřebu být Duchem svatým znovu naplněni.

To jsou hlavní obrysy, ve kterých jsme zvyklí nejčastěji o Duchu svatém přemýšlet a mluvit. Všechno to jsou dobré a důležité věci, ale Boží zaslíbení daru Ducha je ještě o něčem víc. Tím nejdůležitějším darem, který nám Bůh dává, je Duch svatý sám.

Na scéně je samotná osoba Boží – nic menšího. Bůh nás přichází obdarovat sám sebou – svou přítomností. To bychom nikdy neměli přehlédnout.

Zažil jsem a viděl několik krásných, spontánních naplnění Duchem svatým – někdy to byl jednotlivec, někdy více lidí najednou – vždy to  bylo spojeno s touhou po Bohu samotném. Někdy se to stalo právě, až když jsme odhlédli od jiných očekávání a znovu si před očima vykreslili Boha tak, jak jsme ho poznali v podobě milosrdného, moudrého a ryzího člověka, Ježíše. Když jsme si znovu uvědomovali Jeho lásku a milost a roztoužili se po Jeho přítomnosti – tehdy jsme měli to správné očekávání.

V evangeliích holubice Ducha svatého sestoupila na Ježíše Krista. Tam, kde je Ježíš v centru, vidíme i Ducha svatého. Podobně se to stalo i o Letnicích i v Kornéliově domě. A podobně se to děje i dnes.

Osobně jsem byl pokřtěn Duchem svatým ještě v době, kdy jsem o Duchu svatém nic nevěděl, ani o Jeho darech, o jazycích jsem do té doby vůbec neslyšel. Modlil jsem se k Pánu Ježíši a snažil se Mu vyjádřit touhu s Ním a pro Něho žít. A najednou jsem pocítil Jeho mocnou přítomnost a spontánně začal mluvit v jazycích. Zdálo se mi to bláznivé, ale Ježíš pro mě byl zárukou, že je to v pořádku. Z mého tehdejšího pohledu to byl Pán Ježíš, se kterým jsem se v té chvíli velmi reálně setkal.

Biblicky bych to jako naplnění Duchem svatým dokázal popsat až mnohem později. Ale to nic nemění na tom, že v Duchu svatém – Duchu Kristově – k nám skutečně přichází Pán Ježíš a Bůh Otec.

Ježíš o Duchu svatém řekl svým učedníkům:

„Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám.“ (J 16:7)

Ale současně o tomto Přímluvci mluví Ježíš i v první osobě:

„Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám.“ (J 14:18)

 „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ (J 14:23)

A později, dávno po Letnicích, apoštol Jan, již plný Ducha svatého, píše tato nádherná slova:

„Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste také vy měli společenství s námi. Naše společenství je s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem. Toto vám píšeme, aby naše radost byla úplná.“ (1J 1:3-4)

Člověk plný Ducha svatého tu mluví o svém společenství s Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem. V centru pozornosti nejsou jen dary, moc a nástroje ke službě, ale osoba Boží – v tom je tajemství daru Ducha svatého.

Všimněte si také, že sám Duch svatý je v tom naprosto nezbytnou, ale zároveň nenápadnou osobou, která nám nezjevuje sama sebe, ale Otce v nebesích a Pána Ježíše Krista. Nikoli Duch svatý, ale osoba Krista je tím pevným bodem, ke kterému se upíná naše víra v Boha. On je ten viditelný obraz neviditelného Boha. On je to, co apoštolové viděli a slyšeli a čeho se jejich ruce dotýkaly.

Filip mu řekl: „Pane, ukaž nám Otce a to nám stačí.“ Ježíš mu řekl: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty jsi mne nepoznal? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš říkat: ,Ukaž nám Otce‘? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně?“ (J 14:8-10)

Aniž si to Filip uvědomil, strávil několik let v přítomnosti Boha, který stál před ním v podobě toho jedinečného člověka, Ježíše. Věřím, že Filip po těch slovech na Ježíše hleděl už jen se zatajeným dechem. Věděl, že v něm spatřil Božího Syna a v něm i osobu Boha Otce. Viděl v něm i Ducha svatého, jímž byl Ježíš naplněn.

Jak podivuhodná osoba tu před námi stojí! Ani samo trojiční učení nedokáže pochopitelným způsobem vystihnout Boha – dokáže pouze vyjádřit, že Bůh je jeden, věčně existující ve třech osobách, které tvoří dokonalou jednotu. Že nejsou tři Bohové, ale jeden Bůh. A že není jedna osoba, ale tři osoby. Jádro tohoto tajemství je v tom, že Bůh není samota, nýbrž sám v sobě představuje dokonalé společenství a věčné sdílení lásky.

Mimochodem, všechna učení, která mají potřebu vnášet mezi osoby Otce, Syna a Ducha svatého nějaké rozdělení a přistupovat k nim odděleně – křiví Boží obraz a podsouvají nám světské pohanské představy o Bohu, jako by v něm bylo něco antagonistického. Cožpak Otec žárlí, když se modlíme k Jeho Synu Ježíši Kristu, v němž se nám sám zjevil? Nebo je snad potřeba si myslet, že Duch svatý přišel vystřídat Ježíše a nyní je třeba modlit se k Duchu? Navíc modlitbu výslovně k Duchu svatému v Písmu ani nenajdeme.

Obraťme v touze po naplnění Duchem svatým naši pozornost ke Kristu. Vždyť ponoření do Ducha svatého nepředstavuje nic jiného, než realitu našeho ponoření do Krista. Naplnění tohoto Božího zaslíbení znamená způsob, kterým do našeho srdce vstupuje náš Nebeský Otec a Pán Ježíš Kristus, aby si u těch, kdo Ho milují a zachovávají Jeho slovo, učinili příbytek. V Duchu svatém k nám přichází Jeho království – Kristovo panství a vláda.

Proto, když se modlíme za plnost Ducha, mějme na mysli osobu Boží, která k nám v Duchu svatém přichází – nic menšího. Ať je naše touha po Duchu svatém v první řadě touhou po společenství s Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem.

A v očekávání, že si u nás Bůh bude chtít učinit příbytek, Mu dávejme najevo svou oddanost a lásku tím, že budeme zachovávat Jeho slovo.

Vylití Ducha svatého je stejně jistá a hotová součást dokonalého Kristova díla, jako kříž, vzkříšení a nanebevstoupení (Sk 2:33).

Pro takovou víru je případný současný nedostatek Ducha ve vlastním životě výzvou. Víra není zaměřená na deficit Ducha, ale na Jeho vylití. A proto s radostí a vzrušením očekává, jak a kdy toto nádherné zaslíbení naplní náš život.

„Neboť platí nám a našim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh.“ (Sk 2:39)

[Jiří Kostelník, sbor Apoštolské církve v Kopřivnici, publikováno v časopise Život v Kristu]