Jiří Kostelník, sbor Apoštolské církve v Kopřivnici

Před devíti lety jsme se jako sbor rozhodli udělat krok víry a opustili jsme praxi přijímání peněz od státu a vrátili se k biblickým principům zabezpečení životaschopnosti sboru. Od ledna roku 2010 náš sbor funguje bez státních dotací na platy duchovních a peněz z restitucí. Nemáme zahraniční podporu, mecenáše, nevyvíjíme ziskovou činnost. Veškeré finanční prostředky, kterými disponujeme, pramení z věrného dávání našich členů (možná lépe řečeno: pramení z vnímání církve jako nedílné součásti našich životů).

Byl jsem požádán, abych se sdílel, jaká byla cesta k našemu rozhodnutí stát se finančně plně samostatným sborem a jaké je dnešní ovoce tohoto rozhodnutí.

Otazníky a důvody (rok 2009)

Když jsme byli v roce 1999 ustanoveni sborem, tehdy to znamenalo, že se jako pastor stávám zaměstnancem církve placeným ze státních peněz. 10 let jsem pobíral státní plat. Otázka přijímání peněz od státu mě začala znepokojovat až počátkem roku 2009.

S tím, jak ze společnosti postupně mizela optimistická porevoluční nálada a vstřícnost vůči církvi začala uvadat, se stále častěji objevovaly signály, že vláda ani veřejnost již církev podporovat nechtějí. Ze strany sekulární společnosti sílilo volání po odluce. „Proč by měl stát platit církev za služby, které si neobjednal?“ byl charakteristický výrok té doby. Diskutovaný biblický argument pro přijímání podpory od státu z Ezdráše 1:1-6 (o rozhodnutí perského krále Kýra, aby byl Hospodinův chrám budován z majetku obyvatel říše) začal rychle ztrácet na váze. Navíc z předrevolučního období státního financování církve byly cítit spíše metody dohledu nad církvemi a jejich korumpování (slovníková definice: korumpovat znamená nějakým vlivem, často penězi, dosahovat nesprávného jednání někoho, podlamovat zásadovost a správné postoje). Tím nechci říct, že jsme tomu systému podlehli – chci jen vzpomenout, že zákon č. 218/1949 Sb. se výroku krále Kýra nepodobal.

Další pobírání státního platu se pro mě osobně začalo stávat otázkou svědomí. Přísloví 23:6-8 radí: „Nejez chléb nepřejícího člověka, který ti říká jez a pij, ale jeho srdce s tebou není. Vyzvrátíš to, co jsi snědl, a promarníš svá příjemná slova.“ Začal jsem vnímat, že jím chléb, který bych raději jíst neměl.

Další věcí, která mě znepokojovala, byly některé známky závislosti církve na dotacích. Všiml jsem si momentů, kdy některá rozhodnutí přestávala mít rysy chození vírou, ale byla ovlivněna možnostmi státní podpory. Shodou okolností jsme se v roce 2009 jako sbor finančně podíleli na sanaci jednoho projektu, který přestal plnit podmínky pro získání dostatečné státní podpory. V této situaci se namísto duchovního účelu, kterému projekt sloužil, začalo mluvit o podmínkách, které je potřeba splnit k získání dotací. Rádi demonstrujeme cestu víry pomocí přísloví: „Když dá Bůh kravičku, dá také travičku“. Kristově církvi nesluší, aby její rozhodování podléhalo množství přiděleného „krmení“.

Tyto signály ve mně probouzely touhu vidět, jaké by to bylo, jít plně cestou víry – podle slov: „Hledejte však nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno.“(Mt 6:33), „Neberte si nic na cestu.“ (Mk 6:8), „Pro jméno Kristovo se vydali na cesty a od pohanů nic nepřijímají“ (3J 1:7) – Také Abraham odmítl velkorysost Sodomského krále slovy: „Pozvedl jsem ruku k Hospodinu Bohu Nejvyššímu, Tvůrci nebes a země, že z ničeho, co je tvé, nevezmu ani šňůru nebo řemínek u sandálů, abys neřekl: Já jsem učinil Abrama bohatým.“ (Gn 14:22-23).

Avšak nejsilnější podnět pro otevření otázky dalšího přijímání státních dotací se nacházel přímo v našem sboru. Byl to náš pokřivený postoj k péči o lidi a financování služebníků – zvláště když šlo o peníze na živobytí. Uměli jsme se dobře postarat o věci, ale ne o lidi.  Lidi nám platil stát a my se starali o všechno ostatní. Znal jsem to i na sobě. První roky jsem žil pouze ze státního příspěvku, bez účasti sboru. Když jsme se jako rodina ocitali ve finanční nouzi, uvědomil jsem si, že sbor o to nejeví starost. Nebyla to jejich chyba, byl jsem zaměstnanec nadřazeného subjektu a plat je přece starostí zaměstnavatele. Tento vzorec myšlení se v našem sboru přenášel i do ostatních oblastí, včetně podpory misionářů (i oni byli „lidmi s příjmem od státu“). Přitom náš sbor dokázal být velmi štědrý a velkorysý, pokud se jednalo o technické vybavení, nemovitosti, evangelizační činnost a materiály. I v případě misijních sbírek se největší štědrost projevovala, když šlo o věci, ne o lidi. Dát člověku na živobytí nebylo zvykem, byly by to „projezené peníze“. Pokud už jsme chtěli někomu osobně pomoci, bylo potřeba to trapně oargumentovávat. A přitom prvotní církev se za nasbírané peníze starala zvláště o živobytí lidí: sirotků, vdov, služebníků a misionářů – „rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval“ (Sk 2:45, 4:35).

V Božím slově je napsáno: „Pán ustanovil, aby ti, kteří zvěstují evangelium, měli z evangelia obživu“ (1K 9:14), a toto ustanovení se má odehrávat ve vzájemnosti mezi tím komu je slouženo a tím kdo slouží„Kdo je vyučován v slovu, nechť se s vyučujícím dělí o všechno potřebné k životu“(Ga 6:6). Státní dotace na platy duchovních v tom jsou jaksi navíc. Těm, kteří odmítali naplnit Galatským 6:6 bylo napsáno: „Nemylte se, Bohu se nikdo nebude vysmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí.“ A naopak, těm, kteří se správně zhostí této své úlohy „roste zisk, který se připisuje k jejich dobru“ (F 4:17). Tato laskavá vzájemnost mezi duchovní službou a fyzickou péčí nám ve sboru chyběla. A zůstávala otázka, nakolik člověk může účinně přijímat duchovní péči, pokud se „vysmívá Bohu“?

Ve stavu, kdy naši roli péče o živobytí duchovních služebníků suploval stát, mi připadalo nemístné tyto principy vyučovat. Neměli bychom je ani jak uchopit. Vnímal jsem, že se to nenaučíme, pokud současně s tím nezměníme naše fungování.

Jsou i další velmi zajímavé důsledky, které plynou z přijetí Pánova ustanovení 1K 9:14 a Ga 6:6. Přesahuje to rozsah článku, tak jen náznakem: kdybychom neučili jen půl pravdy a neoddělovali starozákonní řád desátků od řádu levitů, spatřili bychom, jak elegantní systém vzájemné závislosti to vytvářelo. Když levité dělali dobře svou práci, měli podíl na požehnání Izraele. Pokud selhávali, klesali s nepožehnáním Izraele i oni. Desátky zároveň vytvářely adekvátní strukturu duchovní služby. Peníze z jiných zdrojů mají tendenci ji nepřiměřeně nafouknout.

Proces odluky

Nebylo jednoduché tuto otázku ve sboru nastolit: znamenalo to nutně otevřít pravdy, o kterých jsme nikdy předtím neučili a nepraktikovali je (1K 9:14 a Ga 6:6). V mém případě to znamenalo ujistit se o svých postojích a motivech – nejsem „najatý za mzdu“ (J 10:13) a ujistit o tom i sbor (1K 9:12,15-18). Počítat s možností, že si ke službě přiberu břemeno světského zaměstnání. Naučit se otevřeně a bez předsudků mluvit o penězích, což je pro některé „citlivé téma“. Věděl jsem také, že pokud s tím začneme, následný proces spotřebuje spoustu času a energie.

Nejdříve jsme to zvažovali na staršovstvu. Ujasnili jsme si, že nám jde hlavně o to jít správnou cestou, i kdyby měla být těžší. Jako základ jsme položili rozhodnutí řešit tuto otázku nad Biblí, čistě z hlediska správnosti, bez ohledu na praktické dopady. S vědomím, že děláme krok víry.

Když jsme v tom nalezli jednotu, prodiskutoval jsem to i s některými přáteli mezi pastory a biskupem.

Protože se jednalo o rozhodnutí, které se prakticky týkalo všech členů sboru, vytvořili jsme k tomu účelu setkávání, které zahrnovalo všechny muže sboru. Tam jsme vše během roku zvažovali. Zabývali jsme se pečlivě všemi námitkami (mimochodem, veškeré námitky proti byly pouze pragmatické, typu: „když platíme tak vysoké daně, mohli bychom z toho něco mít“, „stát platí duchovní, protože z toho má prospěch“, „je to uzákoněné, a zákonům bychom se měli podřídit“), dokud jsme nedošli plného konsenzu. Závěr odmítnout státní dotace jsme zformulovali a schválili na sborovém shromáždění s platností od 1.1.2010.

Roky samostatnosti

Sbor se rozhodl zajistit plat pastora – což znamenalo hned v lednu odvést na ústředí veškeré mzdové náklady, které před tím plynuly z dotací. Podle dosavadních příjmů jsme na to neměli mít. Měli jsme tehdy již vlastní sborovou budovu, kterou jsme stále spláceli, misijní stanici a podporovali zahraniční misii. Ale šli jsme do toho s vírou. Podle lidských odhadů mohlo rozhodnutí představovat finanční propad kolem 20.000,- Kč měsíčně. Ale už po prvním měsíci jsme viděli, že v pokladně nechybí ani koruna. Během jediného měsíce narostla věrnost a štědrost lidí o celou tuto částku – aniž jsme sbor k tomuto kroku povzbuzovali. Vznikla nezávislá volená platová komise, která v této věci plně rozhoduje (podpora nejde jen cestou oficiálního platu). Během pár let byla i sborová budova bez dluhů a rovněž velmi narostl náš misijní rozpočet.

Abyste si mohli udělat konkrétnější představu: dnes máme 70 lidí (40 dospělých a 30 dětí) – z toho je 27 lidí, kteří ze svých příjmů věrně dávají (zaměstnaní, důchodci a ženy v domácnosti), zbytek dospělých jsou studenti bez příjmů a pár lidí, kteří se nepodílejí pravidelně. Veškeré naše příjmy tvoří desátky, dary a misijní závazky. Činnost a provoz sboru včetně budovy a její rekonstrukce a odvod desátku z desátků činí 30% z příjmů. Mzdové náklady činí 40%. Na misii sbor dává 30% ze všech příjmů.

Po celou dobu jsme neměli žádné finanční potíže a tento stav je od roku 2010 i ve všech rodinách sboru. Na Ježíšovu otázku: „Když jsem vás poslal bez měšce, mošny a sandálů, měli jste v něčem nedostatek?“ můžeme nejen jako sbor, ale i jako rodiny odpovědět: „V ničem.“ (L 22:35). Nejvíce mě na tom těší změna smýšlení celého sboru – rozkvetla štědrost i zájem o lidi ve službě. Roste zisk, který se před Bohem připisuje na účet našich lidí.

[publikováno v časopise Magazín praktické letniční teologie]