O zbytcích Bohu věrných lidí, kteří zůstali po pobělohorském zpustošení české církve

Pobělohorská doba v duchu rekatolizace (nazývané také protireformace nebo katolická reformace, což byl nový název pro dříve nechvalně známou inkvizici) byla velmi těžkým a dlouhým obdobím pronásledování věřících, kteří v naší zemi původně vzešli z České a pak i protestantské reformace, a kteří tehdy tvořili velmi významnou část obyvatelstva. Pobělohorský útlak probíhal v mnoha vlnách a mnoha podobách. V divokých počátcích, kdy měla vojska dovoleno plenit a rabovat, docházelo na mnoha místech k bezbřehému násilí, vraždění, mučení a rabování. Ze strany nově zřízených úřadů a komisařů nad reformací pak docházelo k zatýkání, konfiskacím majetku, vyhrůžkám a vyhošťování ze země. Tehdy naše území, které nemělo ani 2 milióny obyvatel, opustilo asi 150 tisíc lidí. Katolická reformace však měla kromě biče i sladkou podobu přesvědčování, domlouvání, slibů, školení, uplácení a zvýhodňování těch, kdo opouštěli svou víru. Pro věřící to byla dlouhá doba těžkých pokušení – těžkých rozhodování mezi cestou kříže a usnadněním si života. Komenský tu dobu příznačně nazýval mučírnou lidských svědomí. Mnozí v ní podlehli, odstoupili od upřímné víry, dopouštěli se kompromisů, stávali se pokrytci, a mnozí nakonec zahořkli na otázky víry docela. Aniž si to uvědomujeme mnozí jsme zřejmě potomky těchto znásilněných věřících.

Na jaře roku 1632 vyzvala holandská kalvínská církev, sídlící v Londýně, české exulanty, kteří v Anglii prosili o pomoc, aby hroznou situaci v Čechách zdokumentovali. Dokument chtěli připojit k právě chystanému vydání slavné Foxovy knihy mučedníků. Čeští exulanti po Evropě začali shromažďovat a ověřovat materiály a svědectví, přičemž J. A. Komenského pověřili konečným sepsáním celé práce. Pro zahraniční čtenáře připojili také celou historii České církve od příchodu misionářů Konstantina a Metoděje. Kvůli zdlouhavé práci a těžké době, i přes naléhání z Anglie, bratři nestihli spis včas dodat. Dokument pak procházel ještě 15-ti letým vývojem, než vyšel v roce 1647 a 1648 jako samostatná kniha pod názvem: Historie o těžkých protivenstvích české církve. Kniha se záhy stala snad nejpronásledovanější knihou na našem území (nepřátele ji označovali za „hrozné zvěrstvo“, „ďáblovu rohož“, „prachzlořečenou bestii“, atp.). A ještě v roce 1863 byl vydán zatykač kvůli zveřejnění části jejího textu.

Nástrojem svodu a útlaku byla tehdejší, světem prosáklá, Římská církev, kterou Komenský v Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské s lítostí nazývá „matkou, která se nám stala macechou“ a přeje jí, aby se odvrátila od světa a modlářství zpět k Božímu slovu. Bylo by hloupé dnes číst knihu protikatolickým pohledem a nevidět, že rozložení temných sil v dnešním světě je zcela jiné. Ale konflikt zůstává stejný: Kristovo království, které není z tohoto světa je stále v konfliktu s mocnostmi a světonázory, které v tomto světě vládnou.

Ježíšova slova adresovaná nám, jeho učedníkům, jsou stejná ve všech režimech: „Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ (Mt 10:38-39)

Následná ukázka je poslední kapitola knihy. Ta je velmi zajímavá tím, že v ní Komenský popisuje ránu, která našemu národu zůstala z doby temna. Všimněte si poukazu na ATEISMUS – jako nový pobělohorský vztah Čechů k náboženství. A jeho důvod. Je také zajímavé, že Komenský nazývá tehdejší vítězné náboženství opiem – čímž minimálně o 200 let obírá Marxe o copyright na jeho okřídlenou větu: „Náboženství je opiem lidstva“. Tím však pravá víra v Krista v žádném případě nikdy nebyla. Inspirativní částí svědectví té doby jsou lidé, kteří tehdy zůstali Ježíši Kristu věrní – ti jsou krásnou stránkou té truchlivé doby. I když jejich potomci dodnes žijí ponejvíce někde v cizině.

* * *

Historie o těžkých protivenstvích české církve

Jan Amos Komenský

Kapitola CVII.

O zbytcích Bohu věrných lidí, kteří po takovém zpustošení české církve ještě zůstali
  1. Hned jak se začal blýskat antikristův vítězný meč, našli se zbožní učitelé církve, kteří neopomněli příkladem a také kázáním a knihami ukazovat přicházející mračna pokušení a posilovat proti nim lidská srdce. Jenže Bůh málokdy přichází v bouřlivém vichru (Na 1:3), aby při tom jeho hněv nerozrážel hory a netříštil skály (1Kr 19:11), a tak se stalo, že byly zničeny sloupy země, tj. velká část panstva a kněží, a s nimi padl téměř celý lid. Zloději Hospodinova dědictví se z toho radovali a jásali, bujně poskakovali jako jalovice a řehtali jako hřebci (Jr 50:11). Jenže jak to prospělo Boží slávě a lidskému spasení? To nemůžeme nikdy dost oplakat ani potoky slz.
  2. Ve velkém zástupu odpadlíků od Boží pravdy bylo jen málo takových, kdo by ve svém svědomí považovali to, k čemu byli nuceni přestoupit, za jistější cestu ke spáse. Odpadali jen kvůli strachu z lidí, z touhy zalíbit se jim nebo jen slepě následovali příklady druhých a tím se dopouštěli násilí na svém svědomí. Co jiného můžeme o celém tom zástupu říct, než že je to lid obtížený vinou, potomstvo zlovolníků, synové šířící zkázu! Opustili Hospodina, znevážili Svatého Izraele, odvrátili se zpět (Iz 1:4).
  3. Jak velkou slávu a jak znamenitou kořist jste získali, vy svůdci duší! Vytvořili jste stáda tupého dobytka, který se obrátí zpět kvůli hrnci masa. Za okurky, melouny, česnek a cibuli bude klidně snášet egyptské otroctví. K tomu jste do lidských srdcí zaseli ateismus, takže mnozí již nevěří vůbec ničemu, a aby je nehryzalo svědomí ukolébané vaším opiem, žádají, ať veškeré náboženství zmizí nadobro.
    Když to řeknu mírněji, jaký z toho máte užitek, že lidi nutíte, aby vám lhali? Copak snad všechny, které jste přinutili k přijetí vašeho římského katolictví, považujete za své? Jen jim na jedné straně seberte zlato a různé vábničky a na druhé odstraňte meč, skřipec a jiné nástroje tyranie, a hned uvidíte, jak opravdově přijali to vaše náboženství.
    Falešný přítel se druhého drží jen kvůli vlastnímu prospěchu, ne proto, že to je ctnost. Proč jste tedy tak bojácní, že máte tak velké zalíbení v těch, kdo vám jen pochlebují a o váš prospěch usilují z donucení? Babylónská pýcha vás vede, abyste jakýmkoli způsobem přivábili či donutili lidi, národy a jazyky, aby jakmile uslyší hlas rohu, flétny, citary, harfy, loutny, dud a rozmanitých strunných nástrojů, se poklonili před vaší zlatou sochou. Vy sami se pak opíjíte vínem svého smilstva, abyste tím bezstarostněji a s o to větším množstvím přihlížejících a rozjařených lidí, prováděli své obvyklé rejdy. Buď chvála Bohu, že se – jak dobře víme – blíží čas, kdy už v tobě, Babylóne, nezazní hudba, neozve se harfa, píšťala ani trubka (Zj 18,22).
  1. Z jejich zuřivosti však přesto vzešlo něco dobrého, díky moudrosti toho, v jehož rukou jsou tyrani jen lopatou určenou k vyčištění mlatu svaté církve. I zde se totiž oddělily plevy od pšenice a struska od zlata! Ukázalo se, kdo měl Krista v srdci a kdo byl jen pokrytec. Spatřili jsme obraz toho, co nám řekl Kristus o dni svého příchodu: dva budou na jednom loži, jeden bude vzat a druhý zanechán. I zde se dalo dostatečně poznat, jaká je moc skutečné lásky k Bohu a jak slabá je povrchní zbožnost. Nemohu totiž zamlčet, že Boží zkouška rozdělila přátele, pokrevní příbuzné, rodiče od dětí, děti od rodičů i bratry a sestry od sebe navzájem. Ba rozdělili se i nejedni manželé, když jedna nebo druhá strana nedokázala snést kříž. Ve vyhnanství s námi žijí manželé, jejichž manželky se nepodařilo přesvědčit, aby pro Krista vše opustily. A také jsou tu manželky, které opustily manžela odpadlíka, aby zachovaly svou víru v Krista. „Propastná tůň nezměrná jsou tvoje soudy,“ volá David v Žalmu 36.
  2. Co se však stane s těmi svedenými, kdo padli ze strachu před rozpálenou babylónskou pecí a poklonili se té soše, antikristovi? Buďme jako Pavel, který měl velký zármutek a neustálou bolest v srdci kvůli svým bratřím, protože se chovali tak, že je Bůh zavrhl. Pořád sice můžeme mít naději, že jim Bůh neodepře své milosrdenství a vyvolené znovu navrátí na cestu pokání. Bůh je však spravedlivý soudce, a proto především zbabělce (či bázlivé) a lháře (a co jiného, než zbabělci a lháři, jsou před Boží tváří pokrytci, kteří ústy zapírají to, čemu věří v srdci?) čeká úděl v jezeře, kde hoří oheň a síra (Zj 21,8). A každý, kdo přijímá cejch šelmy na čelo nebo na ruku (tj. že se přidali k šelmě – buď jen svým vyznáním, nebo i pomocí), bude až navěky pít z číše jeho hněvu (Zj 14,9–10). Je tedy zřejmé, že všichni odpadlíci jsou v daleko větším nebezpečí, než sami věří, protože platí, že je jen stěží možné, aby ti, kdo byli už jednou osvíceni a okusili nebeského daru, kdo se stali účastníky Ducha svatého a zakusili pravdivost Božího slova i moc budoucího věku, a pak odpadli, byli znovu obnoveni k pokání (Žd 6,4–6), protože Bohu se nikdo nebude posmívat (Ga 6,7).
  3. Když se tedy naši krajané takto veřejně chovají, můžeme společně s prorokem volat: „Kdyby Hospodin zástupů nám neponechal hrstku těch, kdo přežili, byli bychom jako Sodoma, podobni Gomoře bychom byli.“ (Iz 1,9) Ale buď chvála našemu slitovnému Bohu, že si ponechal svaté símě, a když jím bude znovu oseto pole české církve, může přijít hojná žeň. K tomuto ostatku patří všichni, kdo odešli ze země, protože chtěli raději následovat čisté náboženství než lichotit Jarobeámovi a hrozným modlářstvím opustit smlouvu svého Boha – celkem asi dvanáct tisíc duší.
  4. Našli se tací, kdo je chtěli v roce 1630 sečíst, a jen z panských a rytířských rodů to bylo 185 rodin, které opustily České království. V každé rodině bylo 1, 2, 3, 4, 10, 20, ba i 50 osob mužského pohlaví, zvláště v rodu Kaplířů, Gerštorfů a Kelblů. (Ale všichni z nich však v dlouhé Boží zkoušce nakonec nevytrvali.)
  5. Z Boží milosti také zůstal nemalý počet Božích služebníků. Neznám však žádný spolehlivý způsob, jak je sečíst – o kněžích Jednoty Bratrské vím, že v roce 1623 jich v Čechách a na Moravě sloužilo kolem dvou set; dnes v roce 1632 jich stále zůstává asi sto, ostatní v té době zahynuli mečem, morem, nemocemi, strachem, zimou, hladem či ve vězení.
  6. Téměř z každého města i městečka odešli nějací měšťané a řemeslníci, odněkud více, odněkud méně. Ba i ze selského lidu někteří následovali jiné lidi a odešli do cizích zemí.
  7. Většinou si pak našli místo k životu – hlavně kvůli blízké poloze – na panstvích saského kurfiřta, v Míšni, v obou Lužicích a ve Fojtlandu. Nemálo se jich také shromáždilo u knížete z Kulmbachu a bayreuthského markraběte. Někteří se také vydali do brandenburské marky i do samotného Holandska.
  8. Ti, kteří odešli do Polska, našli mocného ochránce v pánovi Rafaeli, hraběti z Lešna, Belzském vévodovi, který je přijal na své pozemky a v Lešně, Vlodavě i Baranově a milostivě je ukrýval a chránil před nepřáteli. Byli však přijímáni i v jiných městečkách, jako v Ostrorogu pod ochranou hraběnky z Ostroroga, a ve Skokách pod panem Mikulášem Rájem z Naglovic. Také v Kobylíně pod panem Abrahamem Seniutou. I královské město Toruň jich nemálo přijalo. Ty všechny (většinou zchudlé a potřebné lidi) mnohokrát svou štědrostí potěšili osvícený kníže Kryštof Radzivil i polské a litevské církve a další zbožní lidé (jejichž srdce k tomu pohnul Bůh).
  9. V Uhrách vzbudil Bůh ducha osvíceného sedmihradského knížete, pana Jiřího Rákocyho, aby se jeho panství poblíž moravských hranic, Lednice a Pouchov, stalo útočištěm pro vyhnance z Moravy, a odešli sem i mnozí z Čech – stejně jako na panství hraběte Turzýho, hraběte Ilešházyho, pana Révaya, Nádaždií, Nyárií, Viskelety a dalších.
  10. Také ve Slezsku, ač patřilo pod císaře, posílil Bůh ducha Jana Kristiána, břežského knížete, aby se bál víc Boha než člověka a odvážil se do svého knížectví přijmout mnoho vyhnanců z Čech i z Moravy. Jemu i všem ostatním, kteří roztáhli svůj stín jako noc, jež skryla vyhnance, nevyzrazovali lidi bez domova, ale dovolili jim, aby u nich Boží vyhnanci zůstali, stali se jim úkrytem před zhoubci, těm všem ať požehná Hospodin, aby jejich trůn byl upevněn milosrdenstvím a aby usedli v Božím stanu a uplatňovali spravedlnost (Iz 16,3–5).
  11. Kromě výše zmíněných, kteří unikli před odpadlictvím útěkem z vlasti, si Pán Bůh i v samotných Čechách a na Moravě zachoval víc než 7 tisíc lidí, jejichž kolena nepoklekla před Baalem a jejichž ústa ho nepolíbila. Nemyslím tím maličké, kteří nepoznají pravici od levice, ale dospělé, kteří na mnoha místech, pod mírnějšími vrchnostmi, nezakusili tak kruté pronásledování jako jiní a svou víru zachovali.
    Jmenovitě to byli mnozí ve frýdlantském knížectví a ve vsetínském kraji (což už jsme připomněli dříve) a pod pány ze Žerotína a z Valdštejna a některými dalšími. Takovým ať však nikdo nezávidí tu Boží milost, protože v církvi se vše děje řízením toho, který řekl: „Jestliže chci, aby tu zůstal, dokud nepřijde, není to tvá věc. Ty mne následuj!“ (J 21,22)
  1. Navíc víme o mnoha padlých, kteří společně s Petrem hořce plakali nad svým selháním a dosvědčili to i dopisy svým vyhnaným pastýřům. Nejedni z nich, kteří nalezli možnost, jak se scházet k bohoslužbám, se znovu přidali k církvi; a jiní s velikou touhou a trápením v srdci dychtí po čase rozvlažení a jsou připraveni se smířit s Bohem i s církví. Proto vroucněji než jiní lidé prosí o Boží milosrdenství a vyhlížejí ho, své nářky a vzdychání posílají do nebe, spolu s námi se ve své bídě utěšují Boží nadějí a čekají na Pána, který, když uzří, že ubývá sil, a že je konec se zajatým i se zanechaným, bude mít se svými služebníky soucit (Dt 32,36).
  2. Ó, Bože, shlédni na nás bídné, na místě, kde nás zahubili draci, že nás již přikryl stín smrti. Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku. Probuď se, Pane, proč spíš? Procitni a neodvracej se od nás navěky! Proč skrýváš svou tvář a zapomínáš na naše trápení a soužení? Naše duše leží v prachu, naše hruď je přitištěna k zemi. Na pomoc nám povstaň, vykup nás pro své milosrdenství (Ž 44,26–27)! Izrael je zaplašená ovce, zahnali jej lvi. Splň své sliby, pravdomluvný Bože, že budou-li hledat Izraelovu nepravost, žádná nebude, a Judův hřích nebude nalezen, neboť odpustíš těm, které ponecháš (Jr 50,17.20). Vrať se, Hospodine! Ještě dlouho se chceš hněvat? Měj se svými služebníky soucit, nasyť nás svým milosrdenstvím hned ráno a po všechny dny se budeme radovat a plesat. Tolik radosti nám dopřej, kolik bylo dnů, v nichž jsi nás pokořoval, a let, v nichž se nám zle vedlo. Nechť se na tvých služebnících ukáže tvé dílo a tvá důstojnost na jejich synech! Vlídnost Panovníka, Boha našeho, buď s námi. Upevni nám dílo našich rukou, dílo našich rukou učiň pevným (Ž 90,13–17)!
Rolovat nahoru