Každý zbožný člověk se čas od času vyrovnává se stavem církve (od křesťanstva obecně, přes vlastní denominaci, až ke sboru, v němž žije).  Ne vždy si lidé umí poradit s rozdílem mezi ideálem a reálnou církví, kterou mají před očima, což může podlamovat jejich víru. Existuje však vcelku utěšená odpověď.

Když vidíme obráceného hříšníka, který kráčí cestou posvěcení, pečuje o sirotky a vdovy, chrání se před poskvrnou světa, nemáme problém říct, že se plní Boží slovo. Ale ono se ve skutečnosti plní i tehdy, když některé dusí trní tohoto světa a jiní odpadají, nemají víru, přidržují se démonských učení, převracejí milost v bezuzdnost, páchají kdejaký hřích. I tehdy se děje to, o čem Pán předem mluvil – když mluvil o církvi!

Augustin z Hippa, významný církevní učitel, který žil v rozporuplné době 4. století, po Milánském ediktu – kdy nejen ustalo pronásledování církve, ale docházelo i k jejímu protěžování – se musel vyrovnávat s tím, že do církve přicházelo množství lidí ze zištných důvodů. Ve svém vyučování nově věřících, napsal: „Především se chraň toho, aby tě neuvedli ve zmatek a pokušení lidé, kteří jsou v církvi trpěni jako plevy až do času, kdy se věje obilí. Bůh je k nim shovívavý, aby jejich zlomyslností cvičil a sílil víru a obezřetnost svých vyvolených … Uvidíš mnoho pijáků, lakomců, podvodníků, cizoložníků, smilníků a takých, kteří čarují a věští; také uvidíš, že lidé, kteří plní kostely o křesťanských svátcích, navštěvují divadla o pohanských slavnostech. Co ještě mám říct, že uvidíš, o čem beztak už sám víš? Je ti zajisté dobře známo, že mnozí nazývající se křesťany, se dopouštějí všech zmíněných neřestí, a často věcí ještě horších. A pohled na to vše tě bude svádět, abys jednal jako oni. … Ty se však drž pevně Božích přikázání a nenásleduj ty, kdo je porušují, protože nebudeš souzen podle jejich myšlenek, ale podle Boží spravedlnosti.“

Augustin vykresluje před nově obráceným člověkem hned na startovací čáře celou tíživou realitu života v církvi. Vidí jedny jako Boží sklizeň a druhé jako plevy, užitečné pro zrno až do doby, kdy je Pán oddělí. Mají cvičit a sílit naši víru a obezřetnost.

To je jen jedna ukázka Augustinova reálného pohledu na církev a toho, jak se s tím vyrovnával. Na Augustina se později odvolávali reformátoři, když formulovali nauku o „viditelné“ a „neviditelné“ církvi (Augustin sám tyto pojmy nepoužíval, jak se někdy mylně uvádí v literatuře, ale vyjadřuje stejné skutečnosti. Poprvé se objevují u Johna Wycliffa.) „Viditelná církev“ je církev, jak ji vidí naše oči, včetně lidí, kterým Pán jednou řekne: „Neznám vás“. „Neviditelná církev“ jsou ti, o kterých je řečeno v Písmu: „Pán zná ty, kdo jsou jeho.“ My to ovšem nejsme schopni jednoznačně uvidět – proto se hovoří o tzv. „neviditelné církvi“.

Pro každého, kdo se někdy trápí neutěšeným stavem církve, tak, jak ji má před očima, je to osvobozující. Pán to přece ví, předem o tom mluvil: „ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do království“, „ne všichni mají víru“, je zde široká a úzká cesta, plevel a obilí, moudří a pošetilí stavitelé, atd. Boží slovo neselhalo: „Pevný základ stojí, maje tuto pečeť: ,Pán zná ty, kdo jsou jeho‘ a ,ať se odvrátí od nepravosti každý, kdo vyslovuje Pánovo jméno‘.“

Samo Boží slovo nám pomáhá vyrovnat se se stavem viditelné církve. A smířit se s myšlenkou, že při vší snaze nelze nalézt ani vybudovat dokonalé společenství. Všechny utopické pokusy dopadly nezdarem. Každé obnovné hnutí se časem usadilo v podobných problémech, ze kterých samo vyšlo. Na co Římské církvi stačilo 15 století, na to nám může stačit 30 let.

Kdo by chtěl vytrhat plevel, ten podle slov moudrého Pána, zničí i mnoho pšenice – protože pravá církev není jasně viditelná. Pokrytci budou často vypadat lépe, než skuteční lidé víry. Pokrytci (ř. hypokrytés = herci) pečují jen o svůj image – o svoji fazónku – tím to mají jednodušší. Oproti nim upřímní lidé víry reálně s kdečím zápasí – chodí ve světle, v otevřenosti – nikdy nebudou vypadat tak dobře jako ti, kdo všechno úsilí dávají do zevnějšku.

Tím ale nemá být řečeno, že zápas o čistotu a duchovní obnovu církve není na místě, včetně vyobcovávání nekajících hříšníků z církve. V tom nikdy nesmíme rezignovat, nikdy kapitulovat. Na druhou stranu musíme přijmout skutečnost, že viditelná církev bude v neutěšeném stavu, z něhož nám není dovoleno uniknout – jako není dovoleno uniknout zrnu ze sevření plev dříve, než se věje obilí.

Pojem neviditelné církve je někdy špatně chápán. Není to nějaká alternativa k viditelné církvi, ale jsou to ti, kdo jsou v rámci viditelné církve tou skutečnou a vítěznou církví Kristovou.

Lidé, kteří se domnívají, že mohou být součástí neviditelné církve bez toho, aby byli součástí konkrétního novozákonního sboru (který se shromažďuje na konkrétním místě a má své staršovstvo), zastávají jakýsi církevní doketismus (dokeó = zdání; doketismus = falešné učení gnostiků o tom, že Kristovo tělo bylo jen zdánlivé). Stejně jako Kristus nepřišel a netrpěl ve zdánlivém těle, ani pravá církev – tělo Kristovo – nemůže být zdánlivá, ale projevuje se jako místní sbor.

Pro zbožného člověka neexistuje jiná možnost než spojit svůj život s reálnou viditelnou církví a žít v ní až do příchodu Pána. Teprve tehdy bude „vybráno každé pohoršení“. Život věrných v církvi se někdy zřejmě bude podobat životu věrných ve starozákonním Izraeli.

Není to vždy lehký úkol. Součástí života zbožných věřících na tomto světě je však kříž. Člověk by si rád šel mezi věřící odpočinout, posílit se ve víře, prožít nějakou vzájemnost v bratrské lásce, povzbudit se na cestě spravedlnosti. Ale v reálné církvi se to neděje vždy tak, jak bychom chtěli. I křesťané si mohou být navzájem úskalím. Kolik mladých to vzdalo při pohledu na pokrytectví svých vrstevníků nebo starších křesťanů.

Augustin pomáhal čerstvě věřícím a mladým tím, že jim vylíčil realitu a povzbudil je, aby v ní vítězili. Podobně, jako Pán v listech sedmi církvím v knize Zjevení povzbuzuje každého, kdo slyší jeho hlas, slovy: „Kdo zvítězí, tomu dám …“ Vezměme si extrém – velmi porouchaný sbor v Laodiceji. Co mohla dělat hrst těch, kteří v něm ve své víře vítězili, nebo teprve měli uposlechnout a zvítězit? Pán je neposílá jinam, nezakládá sektu věrných, nevybízí je k neúčasti na životě Laodikejského sboru – pouze je povzbuzuje a utěšuje slovy: „Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na můj trůn.“

Jiný únik než k osobní věrnosti Kristu a Jeho Slovu zde není. Žít v reálné církvi je mnohdy krásné, ale ne vždy – je to také spojeno s jistou mírou sebezapření a utrpení. A jak naznačuje Augustin, Bůh zlomyslností jedněch cvičí a posiluje víru a obezřetnost druhých. A z toho, uznejte, není úniku 🙂

Přesto někteří unikají. Krom neúčasti v  konkrétním sboru, kromě nezávazného potulování se po sborech, otevírá dnešní doba před lidmi i jiné možnosti útěku od reality: pouhé poslouchání kázání na internetu, facebooková „přátelství“, kroužky nezávislých, uražených a sebelítostivých, nebo naopak těch „lepších“, atd. Ale to není jen v církvi. Lidé dnes utíkají z manželství, před rodičovstvím, před reálnými vztahy. Je to útěk před bolestí, před křížem – je to zbabělost.

Všechno jiné než angažovaný a zodpovědný život v místním sboru je jen zbabělou iluzí církve. Bible k takovému životu neúprosně říká: „Kdo nemiluje bratra, nezná Boha.“

Bez viditelné církve – a to dokonce i té v Laodiceji – nelze být učedníkem toho Pána, který učí milovat bratra. Jak bychom jinak mohli nést břemena jedni druhých? Jak bychom mohli prokazovat dobro nejprve domácím víry a teprve potom ostatním? Jak bychom mohli chodit ve světle a mít společenství mezi sebou? Starat se ze svých prostředků o ty, kteří nás vyučují? A kdo nás napomene, kdo nás přivede zpět, když se proviníme proti darovanému životu? A kdo nás vyobcuje, když nebudeme činit pokání? Jak se naučíme nepočítat křivdy? Nesoudit se mezi sebou? Pokládat jeden druhého za přednějšího sebe? Položit život za své bratry? Bez viditelné církve to nejde!

Zbabělci nevejdou. Přestaň se skrývat doma, nebo za pouhé papírové členství ve sboru – život je mnohem reálnější.

[Jiří Kostelník, sbor Apoštolské církve v Kopřivnici, publikováno v časopise Život v Kristu]