Znám tvé skutky, tvou námahu i tvou vytrvalost … snášel jsi těžkosti pro mé jméno, a nezemdlel jsi. Ale to mám proti tobě, že jsi opustil svou první lásku. Rozpomeň se, odkud jsi spadl, učiň pokání a začni jednat jako dřív!
(Zjevení Janovo 2:2-5)

Tato slova jsou věnována těm, kdo na počátku zahlédli Krista, láska je uvedla do pohybu, vytrvale běží, ale Krista už nevidí. Musíme být citliví, protože Ježíš se tu nesnaží z vytrvalých a trpících křesťanů vymáčknout větší horlivost, či emoce – ale znovu je vysvobozuje podobnými slovy, jaká jsme slyšeli dříve: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout … naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho je příjemné a mé břemeno je lehké“ (Mt 11:28-30)

„Jsi neúnavný, kvůli Kristovu jménu snášíš těžkosti. Ale tvá první láska je pryč.“

Podobně mluví apoštol Pavel ve známé 13. kapitole 1. listu Korintským. Jde toho tolik dělat: dát tolik prostoru Duchovním projevům, mít tolik poznání, tolik víry, že by člověk hory přenášel, všechno rozdat, vydat vlastní tělo k upálení – a při tom nemít lásku.

Kdo už někdy miloval Boha, toho zaskočí ten veliký rozpor: Jak může křesťan být tak vytrvalý, dokonce trpět pro Kristovo jméno, a přitom ho nemilovat? Oč by mu šlo? Musí tu existovat nějaké cizorodé důvody pro dobré skutky, námahu, vytrvalost, i utrpení v pronásledování – jiné než čistá láska.

Když Satan pozoroval zbožného Jóba, řekl: „Ctí snad Jób Boha bezdůvodně? Cožpak ho nechráníš a nežehnáš mu?“ (Jb 1:9-10) Ďábel, který má lásku za přelud, tu podsouvá své důvody.

Pamatuji si na závan evangelia prosperity v devadesátých letech, kdy stěžejním tématem bylo, jak Bůh řeší problémy, finance, nemoci, vztahy atd. S takovou vidinou dokázali lidé činit i pokání ze svých hříchů, horlit někdy až za hranu bláznovství a přinášet znatelné oběti.

My možná odmítáme evangelium prosperity – ale co třeba evangelium budoucí prosperity, posmrtné, věčné? I kvůli tomu se lidé dokážou velmi nasadit a leccos vytrpět. „Za svou duši dá člověk všechno.“ – usuzuje Satan v knize Jób (Jb 2:4).

Na těchto cestách k současné, či budoucí hojnosti, je Bůh zdrojem, Ježíšův kříž prostředkem, Duch svatý mocí a hřích překážkou. Pokání, horlivost, přinášení obětí, včetně snášení útrap, je úsilím vedoucím ke kýženému cíli, do kterého se lidé snaží dostat nejen sebe, ale i své blízké: bezbožný boháč se ještě i v pekle snažil postarat o lepší místo pro svých pět bratrů (L 16:27-28).

Apoštol viděl v cíli něco jiného. Když mluví o Kristově příchodu, říká: „pak už navždy budeme s Pánem“ (1Te 4:17), o smrti: „Mám touhu odejít a být s Kristem“ (F 1:23). On miloval Krista.

Ďábelské motivy vlastního prospěchu mohou prodchnout i křesťanskou službu a znetvořit ji do podoby náboženské soutěže – jak být první a domnívat se, že to druhým působí porážku: „Někteří sice hlásají Krista také ze závisti a řevnivosti, jiní však i z dobré vůle. Jedni z lásky, neboť vědí, že jsem tu k obraně evangelia, druzí zvěstují Krista ze sobectví, ne z čistého úmyslu, a domnívají se, že k mým poutům přidají soužení.“ (F 1:15-17) Nechápali, že Pavla do toho nevtáhnou: „Co na tom! Jen když se jakýmkoli způsobem, ať s postranními úmysly, ať upřímně zvěstuje Kristus; z toho se raduji a budu radovat.“ (F 1:18)

Ano, tento hrozný paradox skutečně existuje: pro vytrvalost v díle i pro snášení těžkostí kvůli Kristovu jménu, se motivem může stát sobectví místo lásky. Apoštol Pavel si v jednom se svých dopisů stýská: „Všichni hledají svých věcí, a ne věcí Ježíše Krista.“ (F 2:21) Křesťané opouštějí první lásku tehdy, když se jejich Otec a vzkříšený Král, dostane mimo zorný úhel skutečného zájmu. Stvoření místo Stvořitele, spasení místo spasitele, církev místo Krista … Jak sám řekl: „Nejdete za mnou kvůli mně, ale protože jste se najedli chleba.“ (J 6:26,35) „Zaměření na sebe je Bohu nepřátelské“ (Ř 8:7).

„Opustil jsi svou první lásku – rozpomeň se odkud jsi padl a jednej jako dřív.“

Slova o opuštění první lásky zabolí na správném místě jen ty, kteří ví, co je láska, kdo někdy dříve milovali Krista a nehledali svých věcí a pak sklouzli z cesty – skrze tu prastarou lidskou tendenci zaměřit se znovu na sebe. Dříve viděli Krista, ale ztratili jej ze zorného pole jako Galatští: „Kdo vás očaroval, vás, kterým byl před očima vykreslen Ježíš Kristus ukřižovaný?“ (Ga 3:1)

Znovu vykreslit Krista! – to je jediná novozákonní metoda (když použiji to ošklivé slovo). To je odpověď na otázku, kde brát lásku, radost a nadšení? Jedině od Ježíše, na kterého se dívám, když odhlédnu od sebe sama.

„Rozpomeň se!“ – jinými slovy: „Probuď se ty, kdo spíš, a vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus.“ (Ef 5:14).

Jak jinak než znovu spatřit Krista, se může křesťan vrátit k první lásce? Vždyť jedině z Boží lásky vyvěrá ta naše: „My milujeme, neboť on první miloval nás.“ (1J 4:19)

To dává pravý smysl i pokání, už ne abychom odvalili kámen z pramene požehnání, ale odstranili překážku našeho společenství s Bohem Otcem a Jeho Synem Ježíšem Kristem: „Jestliže však chodíme v tom světle, jako on je v tom světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše Krista, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.“ (1J 1:7)

Někteří interpreti se snaží přijít na to, zda Ježíš tou první láskou míní lásku k Bohu, nebo k jiným křesťanům. Ale v Božích očích je obojí tak hluboce propojeno, že se to nedá oddělit: „Každý, kdo miluje Otce, miluje i jeho dítě.“ (1J 5:1) „Vždyť kdo nemiluje svého bratra, kterého viděl, nemůže milovat Boha, kterého neviděl.“ (1J 4:20).

Když jsme zasaženi slovy o ztrátě první lásky, nejraději bychom co nejdříve vyhledali modlitební komůrku a zavřeli za sebou dveře. Možná nejprve ano, ale láska ke Kristu není cestou do ústraní: „Podle toho jsme poznali lásku, že on za nás položil svou duši. I my jsme povinni položit své duše za bratry. Má-li však někdo dostatek v tomto světě a vidí, že jeho bratr má nouzi, a zavře před ním své srdce, jak v něm může zůstávat Boží láska?“ (1J 3:16-17) Aha, tudy se totiž láska nejčastěji vytrácí: nezůstává tam, kde zavřeme dveře před bratry.

„Dítky, nemilujme slovem ani jazykem, ale v skutku a v pravdě. Podle toho poznáme, že jsme z pravdy, a tak před ním upokojíme své srdce, i když by nás naše srdce odsuzovalo; neboť Bůh je větší než naše srdce a zná všechno.“ (1J 3:18-20) Tudy vede cesta návratu, kterou může člověk, znepokojený slovy o ztrátě první lásky, upokojit své srdce – když pozná ve vlastních skutcích, že je znovu lásky schopen.

[Jiří Kostelník, sbor Apoštolské církve v Kopřivnici, publikováno v časopise Život v Kristu]