Děti na cestě

Dostal jsem skutečně obtížné zadání, napsat teologický článek adresovaný věřícím rodičům o tom, jak vést děti za Kristem a také povzbudit rodiče, kterým se to nepodařilo. Znamená to, dotknout se velmi citlivé oblasti, a to si dobře uvědomuji.

Díky Bohu, Písmo má odpovědi, které pomáhají rodičům vkládat dětem do života víru. A má také odpovědi, které pomáhají unést pohled na milované děti, které ve víře ztroskotaly. Pokusím se, abychom se dostali co nejvíce k jádru obou otázek.

DĚTI NA CESTĚ

Protože jsem sám rodič, velmi mě toto téma zajímalo a stále zajímá. V rozhovorech s věřícími rodiči jsem si všiml, že existuje široká škála přístupů k dětem. Někteří čtou dětem Boží slovo už v prenatálním období, jiní o věcech víry doma téměř nemluví. Někteří považují své děti za věřící, jiní je považují za nevěřící a vyhlížejí den, kdy uvěří.

Všiml jsem si, že i ti, kteří zastávají přesvědčení, že jejich děti teprve musí uvěřit, často chtějí, aby se chovaly jako křesťané (modlily se, zpívaly křesťanské písně, projevovaly víru – kterou nemají). Druzí jsou zase přesvědčeni, že mají doma věřící dítě, ale když přijde dospívání, zaskočí ho otázkou, zda už „uvěřilo“, „přijalo Ježíše“, „znovuzrodilo se“, atp. Přičtěme k tomu ještě neverbální signály, jako věkem podmíněné členství ve sboru, odmítání přístupu k Večeři Páně, odkládání křtu, … – a máme tu nepřehlednou směsici různých signálů: „patříš“ / „nepatříš“.

Není divu, že dospívající někdy nevědí, kdo jsou a co se po nich chce. Někteří mi vyprávěli, že právě kvůli tomu prožili krizi identity, kdy zoufale hledali nějaký předěl, který by pro ně a okolí byl dostatečně průkazný. Nejčastěji šlo o hledání emocionálního prožitku nebo vykročení na veřejnou výzvu před zraky ostatních.

Někteří to ke Kristu berou oklikou přes svět. Jsou lidé, kteří se netají tím, že jim právě toto připadá, jako správná cesta pro děti z věřících rodin.

To vše dokazuje, že nemáme jasno ani v základním východisku – nemáme zodpovězenu otázku: Kdo se nám to vlastně narodil? Jinými slovy: Je to pohan, kterého se budeme snažit získat pro víru až nabude rozum? Nebo Boží dítě, u kterého můžeme od nejútlejšího věku stavět na víře, kterou u něj předpokládáme jako u každého dospělého Božího dítěte?

Východisko, které získáme správnou odpovědí na tuto otázku je ještě důležitější než otázky typu: „Jak na to?“ Protože všechno, co nakonec pro víru našich dětí děláme, vychází z toho, čemu v této oblasti věříme.

Pokud budeme přesvědčeni, že dítě věřících rodičů nemá víru, pak nedává smysl na ní stavět, mluvit s dítětem jako s věřícím, nebo mu dávat křesťanský nátěr (byla by to nanejvýš škola pokrytectví). Nikdo, kdo u svých dětí nepředpokládá víru, přirozeně ani nemůže být důsledný, když je chce vést za Kristem. Kdybychom v tom chtěli zachovat integritu, dávalo by větší smysl nechat dítě, ať si hraje, čekat, až nabere rozum, pak ho evangelizovat – a teprve až se obrátí, s ním začít jednat jako s křesťanem.

Pokud jsme naopak přesvědčeni, že dítě věřících rodičů je od narození zahrnuto do smlouvy stejně, jako Izraelita, měli bychom s ním od útlého dětství jednat jako s Božím dítětem a směle stavět na víře, kterou u něj předpokládáme, s jistotou, že se tato víra postupně chopí veškeré zjevené pravdy evangelia. A v dospívání se vyhnout tomu, abychom takového člověka mátli otázkami, zda už konečně uvěřil.

Pokud zastáváme špatné východisko, nebo máme nějak rozpolcený přístup, výsledkem bude zmatek a krize identity. Boží milost sice mnohé naše chyby vychytá (jak se to v mnoha případech také stává), ale to není důvod, proč to dělat špatně, pokud by to šlo dělat správně.

Rád bych vám pomohl získat základní východisko v otázce, kdo nám byl dán v našich dětech (jsme-li věřící rodiče). Předložím pevnou pozici, kterou osobně zastávám – vy s ní pak můžete diskutovat, přijmout, či odmítnout. Věřím, že přemýšlet o této věci vám pomůže jednat s dětmi ve větší integritě, a že je to upevní v Bohu.

Obrazně řečeno, jsem přesvědčen, že naše děti se rodí na našem břehu Rudého moře.

Zajímavý text z epištoly Římanům (Ř 3:30) říká: „Vždyť je přece jeden Bůh, který ospravedlní obřezané z víry a neobřezané skrze víru.“ Pohané (neobřezaní) budou ospravedlněni skrze víru – což je nám vesměs jasné. O Židech je však řečeno, že Bůh mezi nimi ospravedlní obřezané z víry – tedy ty, kteří byli „obřezáni na základě víry“ – Ta zajímavá otázka je: Na základě čí víry byl obřezán člověk, k jehož obřízce došlo osmého dne po narození? (Lv 12:3) Jak je možné, že se už osmého dne počítá s vírou, kterou bude člověk v dospělosti projevovat?

Zajímavé je také, co řekl Pavel o Timoteově víře (2Tm 1:5): „Připomenul jsem si tu upřímnou víru, která je v tobě; ta nejprve přebývala v tvé babičce Loidě a v tvé matce Eunice a jsem přesvědčen, že přebývá i v tobě.“ Tady se o upřímné Timoteově víře mluví jako o něčem, co přirozeně přešlo z babičky přes matku až na vnuka jako něco, co v člověku jaksi přebývá. Neměli bychom tedy u dětí tu stejnou víru, která je v nás, také předpokládat?

Písmo učí o rodičích a potomcích: „Je-li kořen svatý, jsou svaté i větve.“ (Ř 11:16) Podle 1. listu Korintským na to stačí dokonce víra jen jednoho z rodičů: „Neboť nevěřící muž je posvěcen ve své ženě a nevěřící žena je posvěcena ve svém muži. Vždyť jinak by vaše děti byly nečisté, avšak nyní jsou svaté.“ (1K 7:14)
Pokud se Izraelcům rodí Izraelci – co se rodí nám křesťanům? Byli jsme vylomeni z plané olivy a naroubováni na ušlechtilou (Ř 11:17-24). Na které olivě se pak rodí naše výhonky? V přírodě by se jednoznačně narodily na té ušlechtilé.

Pán Ježíš dětem Izraele, které k němu přinášeli rodiče ještě v náručí, přivlastňuje Boží království (Mk 10:13-16). Kniha Skutků jim dokonce přivlastňuje zaslíbení Ducha svatého: Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem.“ (Sk 2:39).

S pohledem na tyto skutečnosti je jasné, že děti věřících jsou jednoznačně zahrnuty do smlouvy. A právě s touto skutečností máme při výchově spolupracovat – od nejútlejšího věku stavět na víře, kterou u nich již předpokládáme, předkládat této víře pravdy Evangelia, kterých se přirozeně chopí, a tuto víru pěstovat, dodávat jí živiny a zalévat.

To neznamená, že by naše děti byly ukráceny na svobodné vůli. Jako se nevěřící člověk může rozhodnout uvěřit, stejně věřící může od víry odpadnout. I potomci Izraelců, kteří se narodili na správném břehu Rudého moře se mohli vrátit do Egypta.

Otázky kolem identity našich dětí jsou nesmírně důležité. Všimněte si, že pro Izrael jsou děti a jejich víra součástí samotného „Šema Jisrael“ („Slyš Izraeli“, základní vyznání judaismu složené z Dt 6:4-9 + 11:13-21 + Nu 15:37-41) Ihned po vyznání jedinosti Boha a připomínání horlivé lásky k němu, se říká: „Ať jsou tato slova, která ti dnes přikazuji, ve tvém srdci. Opakuj je svým synům, mluv o nich, když pobýváš ve svém domě, i když chodíš po cestě, když ležíš, i když vstáváš.“ (Dt 6:6-7) Všimněte si, jak úzké je tu propojení mezi vírou v Boha a úkolem předávat ji potomkům. Naše osobní víra a její přenášení na potomky – jsou spojené nádoby. V těchto souvislostech je toto předání potomkům (pokud máme děti) první úkol naší víry.

Předáváme takovou víru, jakou sami máme.

Nejvýstižnější odpověď na praktickou otázku: „Jak vést dítě po Kristově cestě?“ zní: „Za ruku! Nikoli za uši.“ Děti jdou s námi po naší cestě. To největší, co může rodič udělat pro víru svého dítěte, je být sám odhodlaným učedníkem Ježíše Krista – vlastně nemusí dělat ani nic jiného, protože Kristův učedník své dítě miluje. Kdyby rodič nemluvil o Ježíši Kristu a Bohu z přebytku srdce, kdyby dítěti nevykládal realitu světa z pohledu Bible, kdyby sám nešel po té úzké cestě Ježíšova učedníka … pak mu zbývá vést své dítě za Kristem jen „za uši“ – ale to žádné dítě dlouho nevydrží.

Když Komenský viděl, jak Jednota bratrská v Polsku ztrácí své mladé, napsal jim: „Ani své mladé nejste schopni udržet. Abyste se s nimi sami nemuseli namáhat, poslali jste je do cizích škol.“ (Kšaft umírající matky Jednoty bratrské) Přesně vyjádřil podstatu pokušení, kterému čelí každý rodič – nechtít se namáhat s výchovou. Komenský věděl, že nejdůležitější rodičovský úkol nelze předat nikomu jinému. Že výchova ve víře a zbožnosti je skutečná námaha a zápas.

O co v tom zápase jde? – „Nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti. Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnosti těm, kdo jí prošli.“ (Žd 12:10-11) Jak vidíme, v tomto zápase vůbec nejde o to, jak si zjednodušit současnost – jde o dobrou budoucnost. Dnes to bolí, zítra přináší ovoce. Myslet na věčnou budoucnost našich dětí je další východisko, které stačí zastávat a automaticky nás to navede na správnou cestu.

Ve zcela praktických otázkách typu: „Jak na to?“, bych spoléhal na výrok: „každý, kdo hledá nalézá“ (Mt 7:8).

DĚTI NA ROZCESTÍ

Pak je tu důležitý moment dospívání, kdy se dítě o vypěstovanou víru samo plně opře a začne projevovat svou lásku a svou oddanost Kristu už bez rodičů.

Pokud má identitu „Izraelce“ – nebude mít potřebu se v životě hrbit. Proto nesmíme zakládat víru našich dětí jen na nějakém mystickém prožitku s Bohem, na chození do shromáždění, na dobré partě v mládeži, nebo zapojení v církvi – ale na historické skutečnosti vzkříšeného a vládnoucího Krista, kterého my křesťané uznáváme za našeho krále.

Důležitou roli hraje i to, aby mladého zralého člověka začalo respektovat jeho dospělé okolí. A neponechalo ho přesčas v dětském světě, do kterého už nepatří. V naší kultuře se mladý člověk, který si už nehraje s dětmi, ale dospělí ho neberou, ocitá v jakémsi nezdravém vzduchoprázdnu, ze kterého si sám moc nepomůže. Jediný, kdo může mladému člověku pomoci mezi dospělé jsou dospělí, kteří ho jednoduše zahrnou mezi sebe. V izraelské kultuře tomu slouží „bar micva“ – kdy je mladý člověk ze dne na den veřejně prohlášen za dospělého a takto i přijat celou komunitou. Přemýšlejme, zda něco podobného neudělat pro naše syny a dcery.

DĚTI NA SCESTÍ

V Božím slově můžeme vidět, že věřící poslušné děti jsou výsledkem toho, že rodič „umí správně vést svou rodinu“ (Tt 1:6 + 1Tm 3:4-5). Ale protože je to zmíněno jako hledisko užšího výběru (pro starší církve), je zřejmé, že ne všichni lidé v církvi tuto schopnost mají – a vůbec je to nediskvalifikuje před Bohem.

Vědomí chyb je pro nás věřící a kající lidi denní chléb – všichni je děláme. Naše křesťanská pravdivost spočívá také v tom, že doznáváme své viny, abychom se od nich odvrátili, čímž mimochodem potěšujeme nebe (L 15:7).

Rodičů, kteří ztratili své děti je plná Bible: Noe, Abraham, Job, Izák, Juda, Áron, Samuel, David a jiní zbožní králové, … i ten skvělý otec marnotratného syna … a také sám Otec Izraele (Mt 23:37).

Tuto možnost, že to díky našim chybám, nebo i bez nich nakonec špatně dopadne, bychom si při výchově neměli připouštět – ale pokud nastane, musíme to unést a respektovat.

Ano, když ztroskotá mladý člověk z věřící rodiny už v dětském věku, nebo tím směrem vedou jeho první kroky k dospělosti, vyvstanou i otázky naší rodičovské zodpovědnosti: „Kde jsme udělali chybu?“ Ale i přes bolest, kterou takové otázky mohou působit, je nejlepší si je v srdci klást. Mohou pomoci nám, mohou pomoci našim dětem, a také lidem, kteří právě dnes vychovávají děti a hledají odpovědi.

A nakonec poslední otázka: Jak se vyrovnat s tím, když se někteří naši potomci ocitnou na scestí?

Pokud takový syn nebo dcera žije, trvá naděje, že se to změní – možná se odehraje příběh marnotratného syna. Ale co v případě, že dítě odpadlo a už nežije? Je to velká bolest. Ale ani to není ta nejzazší možnost, co se může stát. Ježíš mluví i o té nejtěžší věci, kterou může rodič zažít: „Povstanou děti proti rodičům a připraví je o život. Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno.“ (Mk 13:12-13)

Ježíš zdůrazňuje a upřednostňuje jeden vztah, který zůstává i v těchto nejtěžších a nejzazších případech rodičovských bolestí: můžete a máte dál žít láskou k Bohu. Východiskem i z těch největších životních ztrát je žít láskou k Bohu. Sám se k nám zachoval ze své strany podobně, když „se rozhlédl po těch, kteří seděli v kruhu kolem něho, a řekl: ‚Hle, má matka a moji bratři. Neboť kdo činí Boží vůli, to je můj bratr, má sestra i matka.‘“ (Mk 3:34-35)

Život křesťana neustále dává smysl, i když se jeho svět hroutí. Kromě Božího království, se všechno v životě kolem nás může zhroutit – může se zhroutit manželství, může se zhroutit život dětí, může se zhroutit zdraví (nejen to tělesné), může se zhroutit sbor, cokoli …

Nic by nás nemělo ochromit ve vztahu k Bohu. Věrnost lidí, kteří překonali velké ztráty, je velmi vzácná.

My, lidé oddaní Ježíši Kristu, své děti velmi milujeme, ale ani kvůli nim neuhýbáme z cesty (L 14:26-28).

„Jsem přesvědčen, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani moci, ani výšina ani hlubina, ani žádné jiné stvoření nás nebude moci odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Ř 8:38-39)

[Jiří Kostelník, sbor Apoštolské církve v Kopřivnici, publikováno v časopise Život v Kristu]

20200422

Duben

Jiří Kostelník
Jiří Kostelník
22.4.2020   Biblická hodina
Vylití Ducha svatého 2
» Patří do série biblických hodin na téma „Dějiny spásy“ «
00:00
00:00
  • kazani_nazev 00:00
 

20200417

Jiří Kostelník
Jiří Kostelník
17.4.2020   Biblická hodina
Vylití Ducha svatého 1
» Patří do série biblických hodin na téma „Dějiny spásy“ «
00:00
00:00
  • kazani_nazev 00:00
 

20200410

Jiří Kostelník
Jiří Kostelník
10.4.2020   Biblická hodina
Nová smlouva
» Patří do série biblických hodin na téma „Dějiny spásy“ «
00:00
00:00
  • kazani_nazev 00:00
 

20200402

Jiří Kostelník
Jiří Kostelník
2.4.2020   Biblická hodina
Znovuzrození a bytí v Kristu
» Patří do série biblických hodin na téma „Dějiny spásy“ «
00:00
00:00
  • kazani_nazev 00:00
 

20200419jb

Jaromír Bílý
Jaromír Bílý
19.4.2020   série: Dopisy církvím
Listy sedmi sborům (04) – List do Thyatir
» Série výkladových kázání listů adresovaných sedmi sborům v malé Asii – z knihy Zjevení Janova «
00:00
00:00
  • kazani_nazev 00:00
 

20200405jb

Jaromír Bílý
Jaromír Bílý
5.4.2020   série: Dopisy církvím
Listy sedmi sborům (04) – List do Pergama
» Série výkladových kázání listů adresovaných sedmi sborům v malé Asii – z knihy Zjevení Janova «
00:00
00:00
  • kazani_nazev 00:00
 

20200419jk

Jiří Kostelník
Jiří Kostelník
19.4.2020   série: Kříž
Kříž – Druhý záměr kříže
» Série kázání pro společenství v Novém Jičíně – co všechno představuje kříž «
00:00
00:00
  • kazani_nazev 00:00